Český historický atlas

Historická kartografie je část kartografie, resp. tematické kartografie, zabývající se problematikou historických (dějepisných) map, mezi­oborová disciplína, zabývající se zpracováním historických jevů a procesů na mapách. Historická (dějepisná) mapa je tematická mapa, zobrazující historické události, a to v analogové (tištěné) či elektronické (digitální) podobě. Termín historická kartografie a historická mapa bývá zaměňován s pojmy dějiny kartografie a stará mapa. Dějiny kartografie jsou součástí kartografie, která se zabývá historií kartografických děl a jejich tvůrců. Stará mapa je mapou, jejíž obsah již neodpovídá současnému stavu zobrazeného území. S rozvojem kartografie se pojem stará mapa posouvá blíže k sou­časnosti. Rozdílný je přitom pohled sběratele starých map jako kartografických památek, který dbá zejména na její věk a zdobnost mapy, a odborníka, jenž sleduje proměny krajiny v minulosti. Historická mapa může být zároveň mapou starou a opač­ně stará mapa mapou historickou, a to v případě, že se jedná o mapu s dějepisným obsahem, vytvořenou v minulosti. Takovými mapami jsou např. Historická mapa Čech Františka Palackého z roku 1876, zobrazující Čechy ve 14. století nebo plány Prahy Václava Vladivoje Tomka z roku 1892 s tematikou ze 13.‒15. století. Historická mapa může být označována též jako rekonstrukční. Nejedná se však o odborný termín z oboru kartografie, ale o pracovní název pro znázornění výsledků výzkumu formou mapy. Rekonstrukční mapa v historiografii znázorňuje syntetický soubor poznatků k vybranému tématu, podrobnou analytickou sondu k vybranému tématu, komplexní pohled na určitou epochu nebo komparaci jednotlivých témat či období.

Specifickou problematikou historických či rekonstrukčních map je geografické (zeměpisné) názvosloví. Během tisícileté historie českého státu, ale také evropských zemí a zemí jiných kontinentů se neměnily jen státní, zemské, krajské, okresní a různé jiné správní hranice, ale také geografické názvosloví. Znalost a uplatnění historického geografického názvosloví napomáhá poznání dějinných souvislostí a historické krajiny. V prostoru českých zemí je variabilita geografického názvosloví značná, v písemných, kartografických i obrazových pramenech se vyskytují geografická jména, místní i pomístní, především v latinské, německé a české mutaci. Nejde však jen o mutace jazykové, ale také o změny geografických jmen v časových vrstvách (např. místní jméno Falknov, Falkenau, Sokolov apod.). Na historické či rekonstrukční mapě se obvykle používá soudobé geografické názvosloví a historické názvosloví včetně exonym – vžitých českých geografických jmen – se umístí do dublet přímo v mapě nebo v rejstříku.

Analogové historické mapy a atlasy obsahují soubor statických údajů, shromážděných k určitému stanovenému datu zpracování díla. Elektronické historické mapy a atlasy jsou kartografická díla v podobě počítačových programů, uložená na počítačových médiích (zejména internet, CDROM nebo DVD). V mnoha případech obsahují i multimediální prvky, především zvuk a video. Elektronické historické mapy a atlasy se dělí na statické a dynamické (interaktivní). Uživatel může vyhledávat geografické objekty, historické údaje (data, jevy a procesy, proměny hranic, proměny krajiny apod.) a různé grafické, statistické i obrazové informace. Interaktivní mapy napomáhají zlepšení prostorové orientace v různých časových vrstvách. Obsah elektronických atlasů se často průběžně mění a doplňuje.

Počátky historické kartografie a její tradice lze spatřovat již ve druhé polovině 16. století. V roce 1579 vyšel poprvé Parergon vlámského kartografa Abrahama Ortelia (původně pouze jen jako dodatek k jeho slavnému dílu Theatrum Orbis Terrarum, později samostatně), který obsahoval nejen mapy ke starověké geografii, ale zachycoval také biblické a klasické výjevy. Na Ortelia navazovaly další práce podobného charakteru, buď v podobě samostatných atlasů nebo jako součást obecně-zeměpisných atlasů (v 17. století např. Johannes Janssonius, Nicolas Sanson, Pierre Duval aj.), na počátku 18. století vyšlo první dílo nazvané jako historický atlas (Atlas Historique, ou nouvelle introduction à l'Histoire, à la Chronologie & à la Geographie Ancienne & Moderne z nakladatelství Françoise L'Honoré v Amsterodamu, 1705-1720), které je přisuzované Zachariasi Chatelainovi.

Zatímco historickým atlasům do přelomu 17. a 18. století dominovala především nizozemská a francouzská kartografická produkce, od 18. století vzrůstal význam produkce anglické a německé (např. Hermann Moll, Johann Matthias Hase). V druhé polovině 18. století zpracoval Jean Baptiste Bourguignon d’Anville na základě kritického zhodnocení starověkých pramenů 12 map k období od starověku do raného středověku, které výrazně ovlivnily další směřovaní dějepisných atlasů starověku (roku 1784 vychází také v Norimberku pod názvem Atlas antiquus Danvillianus). Historická kartografie se v 19. století začala rychle rozvíjet, rozšířil se i časový záběr atlasů, které nově věnovaly pozornost i středověkým a novověkým dějinám. Nejvýraznějšími představiteli dějepisných atlasů v první polovině 19. století byli Emanuel de Las Cases a Christian Kruse, který ve svém díle Atlas zur Übersicht der Geschichte aller europäischen Länder und Staaten (Oldenburg, Halle 1802-1818) dokonce dějiny starověku zcela vynechal. Zásadní vliv na podobu moderního dějepisného atlasu měl Karl von Spruner (Historisch-geographischen Hand-Atlas zur Geschichte der Staaten Europa's vom Anfang des Mittelalters bis auf die neueste Zeit, 1837-1846). K předním nakladatelům tohoto typu atlasů patřili např. Justus Perthes (Gotha) nebo Carl Flemming (Glogau). Ve druhé polovině 19. století založil tradici školních historických atlasů Friedrich Wilhelm Putzger; poprvé byl jeho Historischer-Schulatlas vydán v Lipsku roku 1877 a dočkal se mnoha dalších vydání včetně překladů do češtiny. Historické mapy a atlasy odrážejí dobové teoretické, metodologické a faktografické niveau oboru, historický diskurs a jeho změny, ale také způsoby kartografického ztvárnění historické tematiky.

V českých zemích zpracoval již kolem roku 1781 pedagog a duchovní Aleš Pařízek dvě dějepisné mapy pro školy, nazvané Historische Karte vom Königreiche Böhmen a Historische WeltKarte. Inspirován dílem Bohuslava Balbína Miscellanea historica regni Bohemiae z roku 1679 nakreslil Pařízek do mapy Čech jednoduchými obrázkovými značkami významné památky či události z historie Českého království. První český dějepisný atlas připravil v Praze roku 1850 Václav Merklas s názvem Atlas starého světa. Roku 1856 vyšla v Praze Archaeologische Karte des Königreiches Böhmen Antonína Schmidta a v roce 1868 zpracoval historik Jan Erazim Wocel mapu Čechy v VIII. a IX. věku jako přílohu k práci Pravěk země České. Pro své odborné kvality a využití písemných pramenů je dodnes ceněna Historická mapa Čech Františka Palackého a Josefa Kalouska, vydaná roku 1876 a ve druhém opraveném vydání 1894. Kartografickou rekonstrukci Čech ve 14. století a zčásti i v období mladším, předbělohorském, zpracovali autoři v měřítku 1:525 000. František Palacký ji připravil jako doplněk Popisu království Českého z roku 1848. Podklady k mapě tvořily údaje, získané studiem materiálů pro Popis, ale také pro syntetické Dějiny národu českého v Čechách i v Mo­ravě (rovněž 1848). Do obsahu mapy vložil Palacký církevně správní členění země ve středověku, farní síť v době předhusitské a množství hradů, tvrzí a měst. Z dalších historickokartografických prací z 19. století patří k nejzdařilejším a dosud využívaným dílům Mappy Prahy 1419, 1348 a 1230 Václava Vladivoje Tomka, vydané roku 1892 a rekonstruující na základě studia městských knih uliční síť a domovní zástavbu v předhusitské Praze. Josef Kalousek a Josef Brož připravili sérii tří map s názvem Tři historické mapy k dějinám českým, vydané roku 1885. Z atlasových děl následovaly práce Bedřicha Tempského nebo Jana Lepaře, atlas dějin středověku zamýšlel vytvořit před rokem 1900 Hermenegild Jireček, ale jeho záměr se v odborné veřejnosti nesetkal s větším ohlasem. V první polovině 20. století vynikli mezi autory dějepisných atlasů Antonín Balcar, Jaroslav Vlach, František Kameníček, Jan Macháček, Josef Brunclík, Otakar Dorazil či Jaroslav Lameš.

Po druhé světové válce se dějepisná kartografie začala profilovat zejména v oblasti školních historických atlasů, které vycházely v různých modifikacích a opakovaných vydáních. Nejvýraznějšími představiteli jsou Školní atlas československých dějin (1959-1988, 16 vyd.) a Školní atlas světových dějin (1962‒1986, 14 vyd.).

Po polovině 20. století vznikaly rovněž historické atlasy se specializovanou tematikou; roku 1956 vyšel Historický atlas revolučního hnutí, výrazně ovlivněný dobovou situací ve společnosti. Do šedesátých let 20. století spadá vydání několika obsáhlých titulů československé atlasové kartografie, z historických Atlasu československých dějin, v letech 1965 a 1966 Československého vojenského atlasu a dále roku 1966 Atlasu Československé socialistické republiky. Tato triáda měla tvořit souborné dílo, zahrnující kartografické zpracování českých a československých dějin, aktuální národní atlas (první po Atlasu republiky Československé Jaroslava Pantoflíčka a Václava Lásky z roku 1935) a atlas světa s vojensko-historickou částí. Atlas československých dějin pod vedením Jaroslava Purše měl podat jednotné, komplexní kartografické znázornění dějinného vývoje českých zemí a Slovenska od pravěku do roku 1960 na čtyřiceti pěti mapových lisech s více než čtyřmi stovkami map, kartogramů a grafů. Na přípravě atlasu se podílel především tehdejší Historický ústav Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi, zejména Historickým ústavem Slovenské akademie věd a s ústavy archeologickými, s vysokými školami aj. Těžiště práce spočívalo v oddělení historické geografie pod vedením Jaroslava Purše; k vědeckým redaktorům jednotlivých oddílů patřili Karel Bednář, Jiří V. Horák, Ota Pokorný a Jaroslav Vaniš, za slovenskou tematiku pracovníci Historického ústavu Slovenské akademie věd František Bokes a Teodor Lamoš. Archeologické problematice byl věnován Archeologický atlas Evropy a Československa, který byl vydán v roce 1979 Filosofickou fakultou UK v Praze ve spolupráci s Jagellonskou univerzitou v Krakově a koncipován jako vysokoškolská skripta.

Změny v pojetí dějinného vývoje  a historického diskursu po roce 1989 se v českých zemích promítly do vědeckých historických atlasů, do atlasů pro veřejnost  i do školních historických atlasů (pro základní a střední školy).  Po téměř půl století byl roku 2014 vydán nový vědecký Akademický atlas českých dějin (Eva Semotanová, Jiří Cajthaml a kol., 2. akt. vyd. 2016). Navázal na studium historické geografie a historické kartografie, pěstované v Historickém ústavu AV ČR, resp. jeho předchůdcích, již před druhou světovou válkou. Na tvorbě atlasu se podílela řada odborníků, historiků, kartografů, geografů a dalších, především z Historického ústavu AV ČR, z Fakulty stavební ČVUT a z Přírodovědecké fakulty UK. Na historických mapách, kartografických modelech, vyobrazeních, grafech a kartogramech zpřístupnil soubor vybraných poznatků moderní české historické vědy po roce 1989 o českých a československých dějinách s vazbami na evropský, ale zejména středoevropský prostor. V atlasu se prolínají tři hlavní témata - člověk, prostor a čas. Výrazným rysem atlasu je jeho transdisciplinární charakter. Ke specializovaným vědeckým atlasům patří rovněž Historický atlas měst ČR autorského  kolektivu pod vedením Evy Semotanové (dosud sv. 1‒30, 1995‒2019). Soudobé poznatky k evropskému pravěku obsahují Archeologický atlas pravěké Evropy Miroslava Buchvaldka, Andrea Lipperta, Lubomíra Košnara a kol. z roku 2007 a Archeologický atlas Čech Martina Kuny a kol. z roku 2015. Ke specializovaným historickým atlasům patří od roku 1979 již několikasvazkové dílo autorského kolektivu Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, vydáváné rovněž po roce 1989, Atlas církevních dějin českých zemí Zdeňka Boháče z roku 1999 nebo atlas Kladska z roku 2005 Ondřeje Felcmana a Evy Semotanové. První obsáhlejší historické atlasy pro veřejnost vyšly v letech 2007 a 2016 pod tituly Ottův historický atlas (Eva Semotanová a kol.) a Ottův historický atlas – Praha, krajina města (Eva Semotanová a kol.). U příležitosti 22. kongresu historiků v čínském Jinanu v roce 2015 byl vydán atlas Eva Semotanová, Zlatica Zudová-Lešková, Tomáš Janata, Pavel Seemann et Alli, Frontiers, Massacres and Replacement of Populations in Cartographic Representation Case Studies (15th-20th Centuries),Prague 2015. Roku 2019 vyšel Český historický atlas kolektivu autorů pod vedením Eva Semotanové a Jiřího Cajthamla.

Historická kartografie a její metody jsou v českých zemích od druhé poloviny 19. století součástí historiografie. Historická kartografie umožňuje pracovat s výsledky historického výzkumu formou jejich kartografického znázornění. Prostorové aspekty studované problematiky se tak zobrazí v relativní komplexnosti, v určitém stupni generalizace, analyticky i synteticky jako kartografický model historických procesů. Metody historické kartografie vyžadují přesnost a prostorovou vyváženost použitého souboru údajů. Výsledkem výzkumu, pro­vedeného karto­grafickou metodou, jsou tematické historické mapy, mapové konvoluty nebo atlasy,  do nichž autor transformuje nejen zjištěné údaje, ale i své představy, teoretické pohledy a přijaté závěry.

Eva Semotanová a Jitka Močičková rukopis, Praha 14. duben 2020