Ochrana kulturních památek na území Česka

Péče o kulturní památky má dlouholetou tradici. Nejprve převažoval tzv. purismus, který usiloval o domnělé navrácení středověkých památek do ideální gotické podoby. Na přelomu 19. a 20. století se prosadila tzv. konzervativní metoda – památka má být chráněna v takovém stavu, v němž se dochovala do přítomnosti, se všemi změnami vzniklými jejím vývojem. Od roku 1918 má ochranu kulturních památek v gesci stát. Důsledkem politických a společenských proměn nastala situace, kdy pozornost byla věnována vždy jen vybraným památkám, zatímco jiné byly zničeny či zcizeny. Dnes je na našem území 14 nemovitých památek na Seznamu světového dědictví UNESCO, 40 městských památkových rezervací, 61 vesnických, 2 ostatní a 8 archeologických zón.

Městská památková rezervace Jindřichův Hradec. Foto Dana Fialová, 2018.

Městská památková rezervace Jindřichův Hradec. Foto Dana Fialová, 2018.

Literatura

Pavlík, M. a kol.: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek. Praha 1998;
Kuča, K.: Péče o památkový fond České republiky. Acta Pruhoniciana, 97, 2011, s. 69-77;
Kuča, K. ‒ Kučová, V. ‒ Salašová, A. ‒ Vorel, I. ‒ Weber, M. a kol.: Krajinné památkové zóny České republiky. Praha 2015.

Toto dílo podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0

Krajina a člověk

Člověk svou činností vždy významně měnil tvář krajiny. Vliv na krajinu měla postupující urbanizace doprovázená zemědělskou, hornickou a posléze průmyslovou činností. Krajinu přetvářela i budovaná dopravní infrastruktura či hráze přehradních nádrží. Postupující urbanizace a industrializace vyvolala v člověku potřebu navrátit se do volné krajiny, do přírody, využívat ji k rekreaci a spolu s vybudovanými kulturními statky ji chránit pro budoucí generace.
Městská sídla s městskými právy, upravujícími život městských obyvatel, se začala objevovat v českých zemích v první polovině 13. století. Města vznikala jak poblíž královských hradů a významných tržních osad, tak i ve volném, strategicky výhodném prostoru. Počet obyvatel ve městech stoupal, měnila se zázemí měst, kam se zástavba postupně rozšiřovala. Tento proces zasáhl naše území již kolem roku 1830, ale především ve 2. polovině 19. a počátkem 20. století. Ve 20. století se vytvářely rozsáhlé urbanizované oblasti, měnila se sociální skladba měst, jejich vnitřní prostor, blízké okolí a posléze celá sídelní struktura. Vznikala rozsáhlá urbanizovaná území. V devadesátých letech začalo intenzívní osídlování příměstské krajiny tzv. suburbanizace.
Moderní průmyslové výrobě předcházel rozvoj manufaktur. První vznikaly v českých zemích koncem 17. a počátkem 18. století, hlavním odvětvím se stala textilní výroba a sklářství. Rozvíjející se průmyslová výroba byla založená na několika hlavních oborech zpočátku se orientujících především na vývoz (sklárny, textilní výroba – plátenictví a soukenictví, železářství). K nim se postupně od 20. let 19. století připojují potravinářství, bavlnářství a o něco později také strojírenství spojené s výstavbou železnic a další infrastruktury. Po vzniku Československa mezi hlavní průmyslová odvětví patřilo těžké strojírenství a specializované obory jako výroba skla, bižuterie, obuvi, textilu, zbraní nebo piva. Rozvíjely se nové obory, např. chemie, elektrotechnika nebo letecký průmysl. Po roce 1945 a zejména 1948 došlo ke znárodnění veškerého průmyslu a začala jednostranná orientace na těžký průmysl a materiálově náročná odvětví.
S rozvojem průmyslu jde ruku v ruce i rozvoj dopravy, především železniční. Jako první vznikly na našem území na přelomu 20. let 19. století dvě koněspřežné dráhy. První parní vlak přijel do Brna v roce 1839. Praha byla spojena s Vídní přes Olomouc již v roce 1845. Největší rozvoj výstavby železnic u nás nastal v období hospodářské konjunktury po roce 1866, kdy se podařilo fakticky dobudovat základní železniční síť v délce 3 260 km.
Zemědělská výroba, původně založená na trojhonné soustavě hospodaření s převahou pěstování obilovin, později pícnin a brambor, byla zintenzivněna počátkem 19. století, kdy se zavádí střídavé hospodaření a průmyslová hnojiva. Postupně se formovaly jednotlivé výrobní oblasti. Vznikaly základy zemědělsko-průmyslových komplexů. Došlo k řízenému obnovování lesních porostů. Nejvýrazněji se na podobě současné krajiny podepsala vedle socialistické industrializace kolektivizace zemědělství, doprovázená masivním scelováním polí a odstraňováním ekologicky i esteticky cenných krajinných struktur.
Změny v životním stylu společnosti na přelomu 19. a 20. století zasáhly i volný čas. Objevil se ideál, ale i potřeba, návratu k přírodě. Vedle budování sítě značených turistických tras, rozhleden jakožto výletních cílů došlo k navázání na tradici léčivých pramenů a rozvoji lázeňství. Rychlý vývoj léčebných postupů na přelomu 19. a 20. století a zvyšování jejich účinnosti posilovaly prestiž lázeňských míst, která se stala společenskými a kulturními centry.
Vědomá ochrana přírody a krajiny se objevuje na našem území na počátku 19. století jako snaha zabránit plošné exploataci přírodních zdrojů souvisejících s rozvojem průmyslu. První úpravy ochrany v moderním slova smyslu jsou z roku 1933, samostatný zákon byl schválen v roce 1956, nyní je v platnosti zákon z roku 1992. Chrání 4 národní parky, 26 CHKO a přes 2500 maloplošných území. Obdobně je tomu i s ochranou kulturních památek, kterou má od roku 1918 v gesci stát a od puristické metody přešel k metodě konzervativní. Dnes je na našem území dokonce 14 nemovitých památek na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Dana Fialová

Podkapitoly:

• Sídla - středověk
• Sídla - novověk
• Průmysl
• Železnice
• Zemědělství
• Krajina a volný čas
• Ochrana krajiny

Plán Brna (1922). Mapová sbírka, Historický ústav AV ČR. Prohlédnout mapu